ROZHOVOR: Antonín Martínek, rodák z Březnice se stal vyučujícím na univerzitě Waterloo v Kanadě

Ilustrační foto
Autor: MbarraCZ, wikimedia.org

Absolvent Fakulty strojní TUL Antonín Martínek si splnil kanadský sen a ani za mořem nepřestal své vlasti pomáhat. Příběh strojaře Antonína Martínka připomíná americký, v jeho případě kanadský, sen a je ztělesněním cesty za vysněným cílem.

Díky své zarputilosti i kusu štěstí vycestoval absolvent tehdejší Vysoké školy strojní a textilní v Liberci (dnes TUL) z roku 1962 za železnou oponu, učil na univerzitách ve Velké Británii i v Kanadě a jeho znalosti nabyté v Liberci mu později za mořem umožnily stanout v čele známé Conestoga Polytechnic v kanadském Kitcheneru. Na svoji vlast ale nezanevřel. Z Kitcheneru, kde dodnes žije, pak většinu svého aktivního života pomáhal uprchlíkům z Československa i českým a slovenským vysokým školám. Rozhovor s tímto výjimečným mužem přinášíme u příležitosti 70 let, které Fakulta strojní TUL slaví.

Pane profesore, jste rodák z Březnice na Příbramsku. Jak jste se dostal na tehdejší mladou Vysokou školu strojní v Liberci?

Přiznám se, že jsem měl zpočátku zájem o filozofii a jazyky. Anglicky jsem se učil od jedenácti let. O strojařině jsem neuvažoval. Měl jsem ale tak zvaně špatný kádrový profil. Otec byl za první republiky, během války a i po válce příslušníkem českého četnictva, a i když pomohl spoustě lidem vyhnout se koncentračním táborům, po válce odmítl vstoupit do komunistické strany. Na studium vysoké školy jsem proto mohl zapomenout. Táta ale přes kamarády z války zjistil, že „politicky nežádoucí jedince“, jako jsem byl já, by mohli přijmout v Liberci. A skutečně jsem na tehdy mladou vysokou školu nastoupil. Byla tu ostatně řada vynikajících pedagogů vyhozených tehdy z jiných vysokých škol. To myslím položilo skvělý vědecký základ liberecké školy. I já jsem se nakonec do strojařiny zamiloval.

Kam jste se dostal po studiu?

Po půlroční vojenské službě jsem nastoupil do továrny na obráběcí stroje Varnsdorf a pak do Leteckých Opraven v Praze Malešicích, kde už tou dobou pracovala i moje budoucí manželka (Dagmar Fišlová, rovněž absolventka strojní fakulty TUL, pozn. redakce). V těch Malešicích se opravovaly motory ruských vojenských letadel Mig. I když to byla zajímavá práce, celou dobu jsem uvažoval o tom, jak vyjet za hranice. Celé socialistické zřízení a totalita mě tady užíraly. Vycestovat legálně za Západ, pokud člověk pracoval v té opravně, bylo ale téměř nemožné. Stal se ale skoro zázrak. Přišla osobní nabídka od docenta Drába z mé alma mater, abych dělal odborného asistenta u něj na katedře obrábění a obráběcích strojů. Zajásal jsem a moc rád jsem se vrátil do Liberce.

Byla šedesátá léta, poměry ve státě se začaly uvolňovat. Jak to bylo s vaší vysněnou cestou na Západ?

Tehdy jsem na škole pomohl zařizovat alespoň našim studentům brigády v Anglii. Sám jsem měl velkou touhu jet studovat do Ameriky, vše ale troskotalo na tom, že jsem na to neměl peníze. Na Illinois Institute of Technology v Chicagu by mě přijali, ale požadovali tři tisíce dolarů v hotovosti. Taková suma byla úplně absurdní. 

Odepsal jsem jim sarkasticky, že takovou částku nemá ani celá československá vláda. Znovu se ale na mě usmálo štěstí. Univerzita v Newcastle upon Tyne (Anglie) nás pozvala na týdenní pobyt a docent Dráb spoluúčast na návštěvě nabídl prof. Cyrilu Höschlovi (otec známého psychiatra), což byl šéf katedry mechaniky a pružnosti a jeden z otců této univerzity, a mně vzal, abych tlumočil.

A ještě úžasnější bylo, když nám pak v Newcastle nabídli vzájemnou výměnu dvou univerzitních pracovníků na tři měsíce. Byl jsem na tuto návštěvu schválen spolu s doc. Bečvářem, tehdejším šéfem katedry matematiky, abychom pracovali v Newcastle jako visiting lecturers. A štěstěna při mě stála i během mého druhého pobytu v Anglii.

Jeden den jsem si na vývěsce všiml inzerátu University of Waterloo v Kanadě, která hledala vědecko-výzkumné pracovníky v oboru konstrukce obráběcích strojů. Protože požadavky na tato místa jako by byly napsány pro mě, okamžitě jsem podal přihlášku a ještě před odletem z Anglie jsem byl přijat s nástupem v září 1967. Jistě nemusím zdůrazňovat, že jsem se cítil v sedmém nebi.

Bylo to opravdu sedmé nebe, nebo to naopak byly těžké roky spojené s dřinou?

Nedá se to popsat. Když v Kanadě slyšeli, že umím počítat na analogových počítačích, říkali, že jich mají pár v muzeu. Univerzita ve Waterloo je kromě inženýrství známá také matematikou, a hlavně matematikou aplikovanou na kybernetiku.

Vylepšili tam nejstarší programovací jazyk Fortran, který byl pak znám pod názvem WatFor (Waterloo Fortran) a tamní univerzita měla největší a nejrychlejší počítač v Kanadě – IBM Systém 360 Model 75. Já jsem neměl tušení, jak na něm pracovat. Nastoupil jsem proto do kurzu. A tak tvrdě jako v Kanadě jsem nikdy před tím ani potom nepracoval. Zároveň jsem začal přednášet ve třetím ročníku bakalářského programu ve strojním inženýrství v předmětu části strojů. Na ten moment nástupu mám dodnes živou vzpomínku. Den před mým prvním předstoupením před studenty jsem si uvědomil, že nemohu přednášet v evropském metrickém systému, ve kterém jsem vyrostl. Vůbec jsem netušil, co je například napětí materiálu 60 tisíc liber na čtvereční palec. Propadl jsem zběsilé panice a celou noc strávil v univerzitní knihovně. Maloval jsem si grafy. A ráno mě profesor představil posluchárně. Sedělo v ní padesát kluků s pověstí divochů, co vypadali jako kanadští profesionální hokejisté. Řekli jim tehdy, ať ke mně mají respekt, neboť prý pocházím ze země, která se naučila hrát výborně hokej (smích).

Jak k Vám jako k cizinci přistupovali kolegové?

Velice přátelsky. S trochou nadsázky se chodili dívat, jak vypadá člověk, co vyrostl v komunismu. Kanaďané jsou ale skvělí lidé a mají také vynikající smysl pro humor. O nějakém potkávání ale nebyla ani řeč. Já jsem v té době nedělal nic jiného, než že jsem studoval, trochu jsem se najedl a pak spal. Když na jaře 1968 konečně přijela manželka s dcerou, šli jsme na procházku a já jsem zabloudil. Znal jsem jen cestu do univerzitního výpočetního střediska a zpět (smích).

Díky vám také mnoho studentů a pedagogů nejen z Technické univerzity v Liberci, ale i z jiných českých vysokých škol, mohlo přijet do Kanady na studijní pobyty.

Bylo to i proto, že si pamatuji tu svoji obrovskou touhu odjet za studiem za hranice. Přitom jsem byl svázaný tím, že to nešlo. A když se otevřely hranice, tak by to šlo, potíž ale zase byla ve financích. Pobyt na naší Conestoga Polytechnic v Kitcheneru a na University of Waterloo pomohl mnoha českým a především libereckým studentům a pedagogům rozšířit si obzory, prohloubit znalosti, získat jiný pohled na výuku i praxi a vylepšit si znalost angličtiny. Měl jsem zkrátka potřebu nějak víc pomoci liberecké univerzitě, díky které jsem se naučil mnoho z toho, co umím. V této souvislosti jsem poprvé slyšel český výraz ‚tahoun‘, kterým mě můj přítel z ČVUT, Jarda Burčík, jednou označil. Asi jsem tedy tahoun (smích).

Článek byl převzat z Březnických novin. Titulek je redakční. Úvodní fotografie je ilustrační.